Dvě občanská sdružení zaměřená na ochranu životního prostředí se právě odvolala proti stavebnímu povolení na kolosální “dálniční” křižovatku, jež by se měla budovat v Praze 6, v severním předpolí Strahovského tunelu. Proč tak učinila? Vydané povolení je nezákonné a nesprávné. Jde o typický příklad politického a úřednického selhání při ochraně veřejných zájmů, zjevně ve prospěch výstavby důležité části obchodně zajímavého, ale dopravně a environmentálně zhoubného a finančně nesmírně náročného "dálničního" průrazu centrem města.

Po více než padesátiletých zkušenostech s neustálým růstem počtu i užívání automobilů s jejich obrovskými plošnými nároky i dopady na životní prostředí je již každému zřejmé, že města nelze přizpůsobit individuální automobilové dopravě. Moderní řešení především u historických měst proto jde cestou jejího omezování tím více, čím blíže k městskému centru, ve snižování počtu parkovacích míst i průjezdné kapacity uliční sítě, zlepšování veřejné dopravy a v budování obchvatových automobilových komunikací na okraji města, které odsávají dopravu z vnitřního města.

Působení pražských odpovědných politiků a úředníků je ale právě opačné: co nejvíce aut napumpovat do vnitřního města. Ani po bezmála devíti letech poté, co vláda uložila pražskému primátorovi územně připravit silniční okruh (a prioritně v jeho severozápadní části), není upraven územní plán Prahy pro tu variantu technického řešení, která prošla zákonným procesem posuzování vlivů na životní prostředí. Výstavba silničního okruhu tak v této části stále není v dohledu.

Naproti tomu vydal Magistrát koncem srpna stavební povolení na mimoúrovňovou křižovatku (MÚK) Malovanka, což je záměr kolosální dopravní stavby před severním vyústěním Strahovského tunelu. Potichu, mimo dohled veřejnosti tak pokračuje úporná snaha probetonovat velkokapacitní dálniční stavbu samým centrem města, kolem Hradčan. Bez ohledu na neblahou zkušenost se Severojižní magistrálou, která dnes a denně působí kongesce na přístupových komunikacích, chtějí odpovědní činitelé zopakovat něco velmi podobného i na protilehlém břehu Vltavy. Jde o rozhodující dopravní stavbu zhoubného řešení, které jeho autoři a prosazovatelé lživě označují za ochvat centra – severozápadní část “Městského okruhu”. MÚK Malovanka je ve skutečnosti bodem, v němž se mají setkat tři velkokapacitní radiální komunikace. Jde o “smíchovskou radiálu”, vedoucí od Barrandovského mostu přes Zlíchov, tunely Mrázovka, přemostění Plzeňské třídy a Strahovským tunelem na Malovanku, dále o “trojskou radiálu”, tj. propojení Pelc Tyrolka – Troja – Špejchar – Malovanka a o budoucí Břevnovskou radiálu v přímém pokračování rychlostní silnice od Karlových Varů kolem břevnovského kláštera na Malovanku. Nasávací efekt těchto mohutných komunikací vedoucích od okraje do centra města nevyhnutelně způsobí, že po dokončení bude křižovatka na Malovance zatížena neuvěřitelným průjezdem 125 a ve výhledu až 194 tisíc vozidel denně. A to nějakých 200 m od Hradčan, které jsou již v památkové rezervaci! Ty tři radiály budou mít právě opačný, nežli slibovaný efekt: neulehčí Praze odsáváním zbytné, zejména průjezdné automobilové dopravy z centra, ale naopak ji budou do centra pumpovat se všemi nevyhnutelnými zhoubnými důsledky. Již nyní se úředníci jakoby mimochodem zmiňují a tom, že nebude-li možno dodržet úroveň exhalací a hluku v povolených mezích (což je bohužel dost pravděpodobné), bude nutná změna bytové funkce v přilehlých obytných územích. Tedy nucené vystěhování obyvatel a rozklad, devastace městského organismu v nejzatíženějších lokalitách. Něco takového by ale řádní “otcové města” neměli nikdy dovolit. Ti, kteří to dovolují a dokonce propagují a chlubí se tím, by měli být tvrdě stíháni jako nebezpeční škůdci obecného dobrého!

Jejich úřednictvo také nezahálí. Ví moc dobře, že si může dovolit jakoukoli úřednickou či právní zhůvěřilost, ovšem za předpokladu, že spolehlivě slouží vrchnosti a plní její přání. A tak se opět děje cosi v civilizované společnosti stěží možné: město zastoupené úředníky magistrátu je investorem stavby a zároveň úřednictvo magistrátu si samo píše vyjádření, že je vše v pořádku, zejména z hlediska ovzduší, životního prostředí atd. – a samo si také tu stavbu povoluje! Na naše námitky, že jsou zaměstnanci města z rozhodování o návrhu města vyloučeni pro možnou a pravděpodobnou podjatost, když jsou tito úředníci zaměstnávaní přímo investorem stavby, jsme dostali přihlouplý dopis z Ministerstva dopravy a také ředitel Magistrátu Ing. Martin Trnka (sám rovněž tak jako jeho podřízení úředníci zjevně vyloučený!) nám odpověděl, že je vše v pořádku. Ředitel odboru pozemních komunikací Ministerstva dopravy Ing. Karel Paštika sděluje, že ministerstvo zastává názor, že podjatost nelze vyvozovat ze zaměstnaneckého poměru rozhodujících úředníků k hlavnímu městu, jež je stavebníkem. Jmenovaný tímto duchaplným výrokem raději skončil a ani se toto, zjevně nezákonné stanovisko nepokusil nějak odůvodnit. Pan ředitel Trnka se navzdory doloženým judikátům správních soudů rozhodl setrvat na obdobném právně neudržitelném stanovisku, jen se je pokusil vylepšit tím, že jde přece o “veřejně prospěšnou stavbu”, tak co… . Jde o výron zajímavé úřední poťouchlosti, jež je velice racionální: stačí ještě chvíli dělat, že král má opravdu krásné nové šaty – a po právní moci stavebního povolení se může začít zvesela betonovat – a o to přece především a jedině jde! Právo přece nesmí překážet velkému budovatelskému počinu. Již v minulosti ostatně dokázali, že to dokáží!

Poučnou historií je i samotné zařazení těchto zhoubných staveb, vytvářejících v centru města neobyvatelná území, pravé plynové komory pod širým nebem, mezi “veřejně prospěšné stavby”. Když se koncem 90. let projednával nový územní plán hlavního města, měla problematiku ochrany ovzduší jako dotčený orgán ve své kompetenci Česká inspekce životního prostředí, konkrétně oblastní inspektorát Praha. Ten měl vedle role dotčeného orgánu ochrany ovzduší při projednávání územně plánovací dokumentace také na starosti i stacionární zdroje (teplárny, výtopny, kotelny apod.). K nim se vyjadřoval v rámci územních či stavebních řízení. A tak pánové z inspekce tvůrčím způsobem zkombinovali tyto dvě zcela samostatné kompetence a vzali to tak, že vlastně při projednávání územních plánů se mohou omezit pouze na stacionární zdroje. Již v té době sice existovala burcující čísla o zatížení pražského ovzduší a hlavně o prognóze jeho vývoje a o dopadech územního plánu, ale proč se namáhat a proč jít do konfliktů a těžkých střetnutí? A tak záměr řady významných dopravních staveb v rámci návrhu územního plánu inspekce jednoduše bez odporu odsouhlasila. Byl to několikařádkový stručný dopis pana Ing. Václava Berouška, tehdejšího šéfa oblastního inspektorátu, kterým bylo rozhodnuto. My jsme to samozřejmě napadli, požadovali jsme nápravu, následovaly výmluvy (soustředili se prý jen na stacionární zdroje), účelové pochyby o výkladu zákona (dokázali jsme ale, že je to zcela jednoznačné) – a pak následovala váhavá omluva, že to tak prý nemysleli. Ale dalekosáhlé důsledky tohoto tragického selhání – jedním z nich je i tato “veřejně prospěšná stavba” – ty již zůstaly a ty si také do důsledků všichni pěkně užijeme. Pamatujme si proto pražský inspektorát ČIŽP, pamatujme si pana Ing. Václava Berouška, který na něm i nyní stále působí! Takovými nenápadnými selháními se dosahuje probetonování Prahy. Pokud na Praze a její vrchnosti nezávislý inspekční orgán takto selže při hájení veřejných zájmů, hádej, milý čtenáři, jak to asi zvládnou úředníci magistrátu a městských částí! Samozřejmě, že souhlasy následovaly, jeden za druhým… . Bez námitek a náznaku odporu.

Je to nuda, sledovat projednávání jednotlivých úseků dálničního průrazu Prahou: je to totiž pořád stejné. Praha Praze odsouhlasí, povolí, dotčené orgány se ani nepokouší vzdorovat. Všichni aktéři se tváří, že je všechno v pořádku, vede se správní řízení, to musí být přece ze zákona nestranné, musí se v něm vzít v úvahu spolehlivě zjištěný skutečný stav věci i veřejné zájmy a spravedlivě, přesvědčivě, v souladu se zákonem pak rozhodnout. Jen pár environmentálních občanských sdružení a hrstka zoufalých rezidentů, kterým bude zničeno místo k životu, pořád ještě otravuje.

V případě křižovatky na Malovance je závažným fenoménem i to, že vedle obvyklého selhání úředníků a jako alibi pro ně velmi ochotně na objednávku selhávají i experti, kteří mají těmto úředníkům dodat odborné podklady, zejména z hlediska vlivů budoucího užívání stavby na životní prostředí a zdraví okolních obyvatel. V tomto konkrétním případě jde o zkoumání dopadů na ovzduší, jež zpracovali postupně Ing. Jiří Jahn, CSc. (Ekokonsult, Praha 6) a RNDr. Jan Maňák (Ekoair – Služby čistotě ovzduší). MUDr. Helena Kazmarová ze Státního zdravotního ústavu v Praze vypracovala hodnocení vlivů znečišťujících látek v ovzduší v okolí MÚK Malovanka na zdraví zdejších obyvatel.

Tito experti bez jediného mrknutí oka berou jako správné zjevně podhodnocené vstupní údaje a stávají se součástí účelové manipulace, na jejímž konci je pak přijatelnost zjevně škodlivého záměru. Dotčené správní orgány pak mohou “s klidem” dát své souhlasy, ač všichni, kdo jen trochu uvedené problematice rozumějí, musejí vědět, že je to jinak. Že je daleko hůř, než se naoko tvrdí. Že exhalace z nové dopravní stavby nebudou ředěny čistým vzduchem, ale naopak, že v lokalitě je ovzduší již nyní dosahující značného znečištění. Vůbec se zde opomíjí zákonná zásada předběžné opatrnosti, jež ukládá i v případě nejistoty (veškeré výpočtové modely a odborné predikce a odhady jsou z principu - a nemohou nebýt - zatíženy větší či menší chybou a nejistotou), zda opravdu dojde ke škodlivému následku, nemeškat s opatřeními k jeho zamezení. Místo toho jsou expertní podklady sestaveny a formulovány tak, aby z nich vyplynulo, že “nebude způsobeno nadměrné znečištění”, “příspěvek provozu MÚK k průměrným ročním koncentracím je podle modelového výpočtu z hlediska zdravotního efektu nevýznamný” a dokonce “na základě předpokládaného poklesu emisních faktorů znečišťujících látek z motorových vozidel se dá očekávat snížení emisí…”.

Zjevně chybné předpoklady expertních posouzení se týkají jak nepřiměřeně nízkých vstupních hodnot, tak i nereálně optimistických předpokladů stran postupu modernizace a obměny vozového parku provozovaného v ČR. Vychází se z toho, že katalyzátory fungují předpisovým způsobem po celou dobu jejich užití (každý odborník, ba i automechanik dobře ví, že splnění emisí k datu jejich předepsaného měření je jedna věc, praktická funkce po dobu mezi měřeními je věc zcela odlišná). Předpokládá se také, že na tzv. “Městský okruh” nebude vpouštěna těžká nákladní doprava s dieselovými motory. Taková vozidla tam ale již nyní jezdí a budou jezdit i v budoucnu, protože tzv. “Městský okruh” má zachycovat průnik těžké nákladní dopravy do historického centra.

Experti tedy nejsou najati k tomu, aby pro správní orgány spolehlivě zjistili skutečný stav věci a reálné dopady provozu stavby na prostředí či lidské zdraví, jak by podle zákona bylo třeba. Jsou zneužiti k tomu, aby opatřili alibi k odsouhlasení nanejvýš sporné stavby. Poskytnuté vstupní údaje jsou na prvý pohled nereálně příznivé a všichni zúčastnění dělají, jako že je vše v pořádku. Prostě král má krásné nové šaty… . Jde o mimořádně závažné selhání uvedených expertů, provedené záměrně, alibisticky. O rozhodných skutečnostech nemohou nevědět.

Vedle samotného stavebního řízení se vedla ještě další řízení na odboru životního prostředí magistrátu. Šlo o vodoprávní rozhodování – povolení vzdouvání vody z potoka Brusnice a výstavba a rušení vodních děl na něm – úpravy koryta a také veřejné vodovodní řady i kanalizační stoky, tedy vyvolané investice. V těchto řízeních, jež se vedla přes rok, nás odbor životního prostředí, byv naveden úředníky z Ministerstva zemědělství, nepovažoval za účastníky. To by nebylo nic zvláštního, ale on o našem odehnání od řízení nikdy nevydal žádné rozhodnutí, jak byl povinen. Pointa tohoto úředního rošťáctví je ve snaze ignorovat toho, kdo řádně a včas do řízení vstoupil a chová se jako účastník – a nedat mu vůbec žádnou možnost obrany proti takové úřední zvůli, byť to zákon stanoví. Podle nich prostě nejsme účastníky a hotovo! Úřad nás bude ignorovat, odvolacím orgánem je Ministerstvo zemědělství, zastávající stejně nezákonné postoje, vodoprávní povolení pak nabudou zdánlivé právní moci a hurá – bude se budovat! Jen ať se sdružení klidně soudí! Než soud rozhodne, bude dávno postaveno! Jde o opravdový příklad drzého úřednického darebáctví, jež zneužívá a desinterpretuje pomocí účelového, absurdního výkladu příslušná ustanovení vodního zákona. Netřeba snad znovu zdůrazňovat, že zde Praha opět sama sobě povoluje stavby a činnosti pro sebe. Pokud odvolací orgán “drží basu”, tak bude vymalováno. A hotovo!

Vážený čtenáři, taková je dnešní kvalita rozhodování v Praze. Vše máme podrobně zdokumentováno. Tato právní a úřední pakultura se stává v Praze něčím nudně běžným a obvyklým. Ve prospěch obrovitých staveb, na nichž jsou zainteresovány velké stavební firmy – a s nimi i vrchnost vládnoucí městem, jako by to bylo údělné knížectví – ve prospěch vysoce sporných budovatelských děl, za něž by se ani reálný socialismus nemusel stydět, je dovoleno cokoli. Úředník si může dovolit jakoukoli skandální nezákonnost, podmínkou však je, že ochotně plní přání panstva, jež jej najalo, jež jej platí a úkoluje a jež jej v případě neposlušnosti jednoduše zašlápne.

Tady již zřejmě nejde jen o nějaké selhání, nešikovnost či opomenutí odpovědných politiků a úředníků. Jde tu zřejmě již o záměrnou záměnu jejich služby veřejnému zájmu na ochranu životního prostředí, zdraví obyvatel, zachování kulturního dědictví a efektivní hospodaření za prosazování zájmů betonářské lobby na maximálním zisku, na prostavění co největšího objemu peněz.

Tož, tak to tedy u nás v Praze chodí. A u vás?

V Praze dne 29. 10. 2004
Petr Kužvart