Přátelé,

před chvílí jsem dostal zprávu, že nás opustil Ing. Ivan Dejmal. Bylo mu málo přes 60 let. Odešla jedna z nejvýznamnějších postav ochrany ŽP v naší zemi. Bohužel to vypadá, ze ti nejcennější lide odcházívají předčasně. Pokud je možno Ivana s někým porovnávat, tak určitě s další výraznou a předčasně odešlou osobnosti, jakou byl Josef Vavroušek.

Ivanova životní cesta byla mimořádná. Ve svých studentských letech byl členem Hnuti revoluční mládeže, jež se snažilo čelit nastupující normalizaci přelomu 60. a 70. let (mezi jeho cleny byli i Pavel Šremer, Petr Uhl, Jaroslav Bašta a řada dalších osobností, jež se staly později známé). Organizace byla odhalena, její členové posláni do kriminálů a tak se stalo, ze Ivan nedostudoval vysokou školu (dokončil ji až po listopadu 1989). Byl pak v 70. letech činný v disidentských strukturách, podepsal CH 77 a já se s nim seznámil v době, kdy kolem sebe začal soustřeďovat nás mladé, co chtěli pracovat v nezávislém environmentalistickém hnuti. Ivan má nehynoucí zásluhy na vydávání Ekologického bulletinu, kvalitního samizdatového časopisu z konce 80. let, který obětavě redigoval. Kolem něj nás seskupil, u něj doma jsme se scházeli a s nim jsme ještě před listopadem 89 zakládali Ekologickou společnost.

Byl to mimořádný člověk: věřící katolík, ale s tak progresívním přístupem ke světu, jako by vůbec nepocházel ze středoevropského prostředí, kde tak často v katolických kruzích vládnou konzervativní až tmářské tendence. V Pithartově vládě z let 1990 - 1992 byl ministrem životního prostředí a jednoznačně se osvědčil. Mezi jeho mnohé zásluhy patří i závazné územní limity povrchové těžby v severních Čechách. Pak odešel z funkce a udělal něco, co se stává jen výjimečně: vrátil se ke své práci územního plánovače a zůstal naprosto nepoznamenán učinkováním ve vrcholové politice. To se stane jednomu ze sta, aby zůstal naprosto normální, nezpanštěl, neosvojil si velkopanské způsoby, necizopasil na kontaktech, výhodách a nemravnostech, jež jsou s vysokou politikou spojeny. Opět bych jej v tomto srovnával jedině s Pepou Vavrouškem. Jakkoli to byly rozdílné osobnosti, myslím, že bytostná opravdovost a antipapalášství byly oběma společné. Ostatně jsem se před lety dozvěděl, ze obslužný personál na MŽP, šoféři a další zřízenci si jej velmi cenili pro jeho normální způsoby, poctivost a ohleduplnost, se kterou s nimi zacházel. A tito lide měli opravdu koho s nim srovnávat, když sloužili pod řadou dalších ministru!

Přátelé, kdo jste Ivana znali, vzpomeňte jeho památky! Za Ivana není rovnocenné náhrady, jako za Vavrouška nebyla! Bude nám chybět. Už navždy.

7. 2. 2008
Petr Kužvart