Jak je tomu v našem českém prostředí zvykem, média dala dost prostoru docela výrazným desinformacím o tom, co se vlastně letos na počátku července na zasedání Výboru pro světové dědictví UNESCO (Word Heritage Committee - někdy překládán i jako "Komise světového dědictví") v kanadském Quebecu ohledně Pražské památkové rezervace (PPR) usneslo. Z oficiálních i obchodních kruhů zazněly hlasy, že jde o pouhá nezávazná doporučení, jichž si netřeba všímat a která lze ignorovat. Developer, který chce dvě sporné výškové budovy na Pankrácké pláni stavět je prý klidný. Patrně je s politiky i úředníky vše potřebné z jeho strany dohodnuto a pokud se snad přece bude brát ohled na UNESCO, tak až pokud půjde o nějaké další podobné záměry, jež lze s určitostí předpokládat.

Ono je ale všechno přece jen trochu jinak. Česká republika je smluvní stranou mnohostranné mezinárodní úmluvy o ochraně přírodních a kulturních hodnot, jež mají takovou cenu, že jsou podle této úmluvy prohlášeny za součást společného dědictví všeho lidstva. Zapsání na prestižní seznam je věc poměrně složitá a náročná, ale pokud je ta která přírodní nebo historická pamětihodnost takto zapsána, tak to znamená nejvyšší mezinárodní prestiž a pokud má některý stát zapsáno vícero takových statků, je to známkou jeho kulturního významu - ale zprostředkovaně i jeho vlastní kulturnosti, se kterou o své přírodní a kulturní hodnoty pečuje. Naopak problémy s ochranou takových hodnot a statků, konstatované a projednávané orgány UNESCO, jsou zpravidla signálem, že ekonomické zájmy mají tendenci prosadit v daném státě svou bez ohledů na kulturní a civilizační limity, ke kterým se svět dopracoval. Vyškrtnutí z prestižního seznamu je pak signálem ještě výraznějším. Na rozdíl od Rady bezpečnosti OSN nemůže Výbor UNESCO schvalovat a vyhlašovat mezinárodní sankce, ale svým rozhodnutím nebo i jen definováním a projednáváním problému dává jasně, byť uhlazenými diplomatickými formulacemi najevo, že je tu závažný a zcela adresný problém, týkající se konkrétní smluvní strany úmluvy. A potrefené státy takovou situaci neberou na lehkou váhu. Záleží ovšem na míře jejich vyspělosti a kulturnosti. Je známo. že když byl definován problém s výškovými stavbami v centru Vídně, tak dokonce sám investor jednal vstřícně a sporný projekt upravil. Projednávání problémů s péčí o statek zapsaný na seznamu UNESCO je vždy chápáno jako signál, že je tu závažný problém a že je to problém příslušného státu - smluvní strany. A že bude sledován a posuzován.

Je známkou našeho zatuchlého českého hulvátova, že toto někteří činitelé nechápou nebo chápat nechtějí. Je to problém, pokud politici na veřejnosti dělají sprosté posunky a mluví jako hulváti, pak takového českého úředníka nebo politika ani moc nezaujme fakt, že Výbor světového dědictví vyslovil nad pražskými výškovými budovami "vážné znepokojení" a ve vší decentnosti požadoval na naší republice "znovu zvážit probíhající stavební projekty ve vztahu k dopadům na výjimečné celosvětové hodnoty" Pražské památkové rezervace. I toto usnesení Výboru pro světové dědictví bylo před rokem znevažováno jako nezávazné a s klidem se v Praze pokračovalo s politickou i úřední podporou v přípravě sporných staveb. Nyní se situace opakuje a lidé odpovědní za památkovou péči v Praze opět drze vykřikují, že jde o pouhá doporučení, na které lze nakašlat! Samozřejmě, že to není jen projevem našeho maločeského křupanství, ale jde o projev veliké chuti obchodních i politických kruhů obětovat historické hodnoty Prahy velkým, miliardovým kšeftům. Je v tom vidět i nezralost, primitivnost a gründerská nekulturnost našeho českého reálného kapitalismu a skandálního způsobu jeho mafiánského fungování, charakterizovaného drzým prorůstáním obchodních zájmů do politické sféry a výkonu státní moci.

Tak tedy: jediná doporučení formulovala společná reaktivní monitorovací mise Centra světového dědictví UNESCO a ICOMOS (Mezinárodní rady památek a sídel) z počátku tohoto roku (vedl ji sám šéf pařížského Centra, což není obvyklé - problém byl vyhodnocen jako opravdu významný). Tato mise v Praze prověřila stav věci a vypracovala doporučení pro Výbor světového dědictví, který pak v Quebecu projednal tato doporučení a přijal je. Jeho usnesení se věru netváří jako ryze nezávazné doporučení, když výslovně požaduje po ČR např. posílit autoritu Národního památkového ústavu a výslovně vyzývá ČR vyhodnotit současné ochranné pásmo PPR a případně je rozšířit a přijmout patřičná územní omezení v něm, když vyzývá k omezení výšky novostaveb na Pankrácké pláni na 60 - 70 m a když požaduje informace o každém projektu, který by mohl ovlivnit vizuální integritu PPR. Do 1.2. 2009 požaduje od ČR opět jako před rokem podrobnou zprávu o stavu konzervace lokality včetně otázky řešení problematiky výškových staveb. O Praze se ve Výboru pro světové dědictví bude totiž zase za rok jednat.

Usnesení Výboru je psáno diplomaticky a rozhodně se netváří nijak diktátorsky. V oblasti mezinárodního práva to dost dobře ani nejde - jde o smluvní právo vzniklé dohodami mezi rovnoprávnými státy a mezinárodními organizacemi. Samo usnesení v závěru mluví o "doporučeních", ale trvá na tom, že jejich plnění bude dále sledováno, znovu projednáno a posouzeno.

Ignorovat takovéto usnesení je projevem naprosté bezohlednosti ke kulturnímu dědictví země, k její dobré pověsti, k její mezinárodní pozici - zjevně jen ku prospěchu komerčních projektů zaměřených pouze na zisk. Jde o projev nekulturnosti a opravdové bezohlednosti k zájmům národa a státu, který lze srovnat leda s některými intelektuálními výhřezy našeho současného pana prezidenta, inženýra ekonomie, který fušuje do oblastí klimatologie a politologie.

V Praze 16.8. 2008
Petr Kužvart