Zde jsou za sebou uvedeny tři články Petra Kužvarta, které byly publikovány též v "Britských listech" a to
1. článek dne 30.5.2005 na adrese: www.blisty.cz/art/23543.html
2. článek dne 21.6.2005 na adrese: www.blisty.cz/art/23821.html
a konečně 3. článek dne 13.7.2005 na adrese: www.blisty.cz/art/24105.html
dále zde uveřejňujeme korespondenci s Ministerstvem životního prostředí k této kauze.

Případ dvou domů v ulici Pod Vyšehradem v Praze – Podolí

29.5.2005, Petr Kužvart

Omluvám se předem čtenářům za dlouhý text, který se týká vyloženě lokální záležitosti. Takových případů mám za sebou řadu, a tak jsem brzy začal tušit, že jejich aspekty a celkový průběh vůbec nejsou nahodilé. Život mne poučil o tom, že se jejich prostřednictvím projevuje cosi podstatného. Jde vždy o dílčí a konkrétní výpověď o naší dnešní společnosti, o jejím fungování a o povaze aktuálních společenských pořádků.

A tak jsem již před několika měsíci pojal záměr napsat sérii článků o jednotlivých obzvlášť typických či problematických kauzách, jichž jsem byl účasten. Ale neustálý nával práce způsobil, že prvý článek publikuji až nyní. Nevadí. Myslím, že můj záměr vyjít z jednotlivostí a pokusit se tak představit opakovatelnosti či typické aspekty společenských jevů a pokusit se pak o jisté zobecnění, nemohl být prodlevou desaktualizován. Stačí občas číst noviny: třeba sedlák Jan Rajter ze vsi Havraně, čelící za pomoci kolegů z Ekologického právního servisu přesilovce společnosti Nemak - případ se vyznačuje účelovými úředními nezákonnostmi ve prospěch velkého investora a jeho komerčních záměrů. A to je podle mých bohatých zkušeností pouhý vrcholek obrovitého ledovce, skrytého pod hladinou naší neinformovanosti, nezájmu médií a milosrdného zapomnění.

Tak tedy prvá kauza jako příklad. Rád při takovýchto příležitostech opakuji moudré ruské přísloví, jež kdysi Alexandr Solženicyn citoval ve svém Souostroví Gulag: abys poznal, že je moře slané, nemusíš ho vypít celé, stačí jediný doušek … . Takže teď začíná série mnou ochutnaných doušků. Budete moci, vážení čtenáři, také ochutnávat. Uvidíme, jak se nám bude to naše moře v posledku jevit.

Nuže tedy, část prvá:

K historickému vývoji lokality

Ulice Pod Vyšehradem v Praze 4 – Podolí je zvláštní místo. Jde vlastně o poslední zbytek zástavby původní vesnice Podolí, jež byla zřetelně venkovským sídlem. Dokud nebyla vyšehradská skála provrtána tunelem (a to je pouhých sto let), bylo toto výrazné skalnaté návrší vybíhající až do Vltavy dokonalou přirozenou hranicí mezi městskou zástavbou (Nové Město) a volnou krajinou s roztroušenými vesnicemi na jih od města – Podolím, Braníkem, Modřany.

Skála byla velmi účinným přirozeným předělem, podél vody se obejít nedala. Proto z centra někdejší vsi Podolí, kolem kostela vedla k pevnosti postupně se zvedající cesta, jež překračovala podél gotického opevnění Vyšehradu (tedy dávno před vybudováním stávajícího barokního hornverku v 17. století, který tuto cestu přehradil) úzký hřeben v předpolí pevnosti. Tady někde musela být odbočka do gotické vyšehradské brány, z níž zbyl dnes již jen nenápadný fragment při ulici V pevnosti. Pak cesta patrně klesala před novoměstské hradby, k městské bráně na dně nuselského údolí. Čili tato donedávna poklidná ulice je vlastně pozůstatkem středověké komunikační sítě před hradbami Nového Města a pevnosti Vyšehrad.

V té ulici je malý kostelík. Vypadá celkem fádně, ale jeho jádro je dozajista raně gotické a jeho založení bude patrně ještě starší. Je škoda, že poslední stavební fází byla tuctová novorománská přestavba z 19. století. Farní kostel sv. Michaela Archanděla obklopený zrušeným hřbitovem, poslední pozůstatek někdejší vesnice s tisíciletou historií, by si rozhodně zasloužil lepší kabát. Ale ony jsou dnes již i historizující slohy památkově významné, takže se nedá nic dělat, novorománská fasáda je nedílnou součástí cenného objektu. Jeho největší zvláštností je solitérně situovaná roubená zvonice, unikátní v rámci celé Prahy.

Naproti přes ulici od kostela stávaly do 70. let minulého století přízemní domky, jež byly demolovány a na jejich místě pak vzniklo cosi jako sběrný dvůr na odpadky. Místo bylo porostlé řadou stromů a keřů, když zde předtím bývaly vedle domů i zahrady a dvorky.

Samozřejmě, že šlo vždy o stavební pozemky, nicméně podlouhlého tvaru, tísněné z jedné strany ulicí, z druhé pak břidličnou skalou, kterou začínají prudké svahy kopce, vrcholícího lokalitou Na slepičárně, kde je komplex budov Jedličkova ústavu.

Za reálného socialismu se tehdejší obvodní mocnosti vzmohly pouze na to, aby zlikvidovaly poslední vesnické domky a pozemky nechaly zčásti přirozenému rozvoji porostů, zčásti i devastaci, odkládání odpadků. Pouze koncem 70. let tady místní občanský výbor pod vedením ONV v Praze 4 vybudoval pěší propojení dvou nad sebou situovaných ulic: ulice Ve svahu s ulicí Pod Vyšehradem. Tehdy vznikla lávka z traverz a betonové schodiště se zábradlím.

Soudružská spolupráce a podjatost úředníků

Po změně poměrů nastal pochopitelně tlak na zástavbu volných parcel ve vlastnictví města a správě městské části. Nic proti tomu, pokud by šlo o zástavbu odpovídající místu, tedy nejvýše jednopatrové domy s obytným podkrovím, sedlovou či obdobnou střechou, jež ponechají dost místa pro zachování alespoň části vzrostlé zeleně. Vhodně řešené stavby mohly vyváženě doplnit a vytvořit i urbanisticky hodnotnou protiváhu památkově chráněnému areálu kostela, který je hned přes úzkou ulici.

Ale městská část postupovala tak, jak je bohužel navyklá: se záměrem prodat městské pozemky soukromým investorům a dovolit jim na nich maximalistickou komerční výstavbu, bez nejmenšího ohledu na architektonické a urbanistické hodnoty území. Propojení vedení městské části s takovým vybraným stavebníkem pak bývá opravdu velmi úzké. Např. dávno před převodem pozemku sjednává Praha 4 s jedním ze stavebníků přípravnou smlouvu, v níž si s ním dohodla, že budou „v procesu stavebního řízení úzce a flexibilně spolupracovat“, což také činili a činí – městská část zmocnila představitele stavebníka, aby ji zastupoval při územním a stavebním řízení, takže se vlastně tato městská část vzdala účasti v těchto řízeních a tedy i obhajoby zájmů svých občanů. Když jsme namítli podjatost jejích pracovníků a doložili to výkladem správních soudů, tak se všichni tvářili, že je vše v pořádku. Pan starosta sjedná úzkou družbu a přímo vzorovou soudružskou spolupráci se stavebníkem, úředníci, kteří jsou mu podřízeni, pak jen vyřídí formality. A je to. Že by vedení městské části mělo místo toho dbát na zájmy občanů, na obhajobu veřejných zájmů? To je přece k smíchu!

Opakovaná, troufalá tvrzení o nepodjatosti takových úředníků jsou jednou z nedrzejších lží dneška, kterou s oblibou přirovnávám co do míry drzosti k proslulé „osvětimské lži“. Úzké propojení politických činitelů s investory i jinými obchodními subjekty a jejich určující vliv na rozhodování úřednictva při výkonu veřejné správy je ostatně hrubým nešvarem v celé zemi. Jde o plod nepovedené reformy veřejné správy v kombinaci se zludračeným postkomunisticko-gründerským prostředím, kde bezcharakterní kšeft je nade vše, všechno se dá získat za prachy a pochopitelně se nerozeznávají ani čisté a špinavé peníze.

Nebo jiná legrácka: umístění druhého zamýšleného domu vyřizovala na pražském magistrátě úřednice, která po úspěšném umístění stavby z úřadu odešla a nechala se hbitě zaměstnat u stavebníka, kterému nyní vyřizuje stavební povolení. Zase se všichni tváří, že se nic neděje. V prvém kole stavebního řízení neuspěla, odvolací orgán (její někdejší zaměstnavatel – magistrát) stavební povolení zrušil a hodil to Praze 4 zpátky. A tak milá paní inženýrka nelenila a donesla na stavební úřad v Praze 4 lejstra, kde se hrubými výroky komentuje rozhodnutí magistrátu a sdělují se velmi neformálním tónem návrhy, jak by měl stavební úřad postupovat dál, podle návodu jistého právníka, o kterém je známo, že zastupuje na Praze 4 různé investory (Pankrácká pláň). Dokonce tento pán k iniciativně dodanému časovému rozvrhu úkonů nového projednání věci připojil i návrh textu celého procesního rozhodnutí. Familiární tón těchto svérázných doplňků, jež nadto ani nešly do spisu normální cestou přes podatelnu úřadu, vedl posléze k vyloučení vedoucí stavebního úřadu z řízení, což je událost, která se nestala, co paměť sahá. Ale pozor: řízení vede její podřízený, který ze vztahu podřízenosti nebyl nijak vyvázán, takže není obava, že by se snad v posledku vybočilo z obvyklých kolejí.

Odhánění souseda z územního řízení

Podobné úřední truchlohry nejsou ojedinělé, následují pěkně jedna za druhou. Pokud jde o onen zmíněný druhý dům, má stát přesně naproti kostelu a zvonici. Proti jeho umístění se ozvala řada sousedů a také některá občanská sdružení (dík jednomu z nich, které zastupuji, tohle všechno vím - nadto mne zbavilo povinnosti mlčenlivosti, takže o tom mohu i psát a mluvit). V územním řízení stavební úřad ostentativně opomíjel římskokatolickou farnost, jež vlastní areál kostela. Přitom přípojka elektrické energie byla situována do ulice a končí v ohradní zdi kostelního komplexu. Takže dotčení farnosti bylo naprosto zřejmé. Je běžnou praxí stavebních úřadů brát za účastníky ty vlastníky nemovitostí, kteří sousedí s pozemkem, na němž má dojít ke stavebnímu zásahu. A ústavní soud v roce 2000 nadto vyložil, že nemusí jít o přímé (mezující) sousedy, stačí, když jsou „přes ulici“ nebo třeba přes jiný úzký pozemek a mohou být zamýšlenou stavbou přímo dotčeni. I pak je nelze obcházet. Ne tak v řízení o umístění bytového domu Pod Vyšehradem, které vedl pražský magistrát. Farnost byla důsledně ignorována i odvolacím orgánem, tedy Ministerstvem pro místní rozvoj, i správním soudem, konkrétně Nejvyšším správním soudem v Brně, který její žalobu odmítl projednat. Obvyklý vývoj případu, kdy domoci se pravdy a nápravy proti zjevnému bezpráví je tak vleklé, že je věc nakonec reálně vyřešena v neprospěch ukřivděného dávno před tím, než úřady a soudy rozhodnou o nápravě, se tentokrát kupodivu nekonal. Ústavní soud po roce řízení o stížnosti farnosti rozhodl, v souladu se svou dřívější praxí odehnání farnosti od umisťování stavby označil za zásah do jejích základních práv. Následně již nejvyššímu správnímu soudu nezbylo nežli tento názor respektovat. Nezákonné územní rozhodnutí z dubna 2001 je nyní zrušeno. Záměr je tak zablokován. Stavbu již nelze po právu povolit. Prozatím tedy neobvykle šťastný konec.

Jen pro úplnost uvádím, že ve stavebním řízení, které se již přes rok vede, stavební úřad v Praze 4 v důsledném ignorování farnosti následoval plně příkladu magistrátu. Pokud je známo, nebyla farnost přizvána ani k povolení oné elektrické přípojky, jež se kostelního areálu přímo týká. Přípojka byla loni potichu povolena. Naše odvolání proti tomuto zjevně nezákonnému rozhodnutí bylo magistrátem v rozporu se zákonem posouzeno jako pouhý podnět, který magistrát nedávno smetl jako údajně nedůvodný. Jeden úřad kryje druhý… . A krasojízda pak zpravidla nerušeně pokračuje.

A co správní soud?

Ale s vedlejším domem je to bohužel jinak. Tady se zázrak nekonal. Jedná se o škatulózní novostavbu s plochými střechami, které místní usedlíci již nyní přezdívají po právu „kamna“. Je maximalistická, mezi budovami se sedlovými střechami zcela vybočuje, je příliš vysoká, nereaguje nijak na architektonické a urbanistické hodnoty okolního území. Aby s ní bylo možno začít, bylo opět nutno účelově prokličkovat řadou odvolacích důvodů okolních rezidentů a družení. Mimořádným způsobem magistrát zatočil s našimi námitkami, že betonové kotvy, jež v zájmu pažení stavební jámy v nesnadném terénu jsou bez jakéhokoli souhlasu natrvalo umístěny do sousedních pozemků („pod“ tyto pozemky). Prý jde o podzemní stavby, k nimž netřeba souhlasu vlastníků pozemků, což je zjevný věcný nesmysl a právní zhůvěřilost, když se jedná o podzemní založení běžné pozemní (povrchové) stavby. Správní žaloby proti územnímu rozhodnutí i stavebnímu povolení leží na soudě, který nedávno zamítl návrh souseda na přiznání odkladného účinku žalobě. Sousedovy obavy posoudil jako nedůvodné (dokonce jeho nekorektní!), ačkoli se v těchto dnech jejich oprávněnost bohužel reálně plně potvrdila.

Zničení veřejné cesty

Aby bylo možno zahájit stavbu, bylo třeba dosáhnout zničení desítek dřevin na stavebním pozemku a vedle toho i demolice kdysi v režii ONV v Praze 4 zřízeného pěšího propojení ulic Ve svahu a Pod Vyšehradem. Obojí je opět mimořádně poučnou historií. Proto se u ní zastavíme.

Nejprve ty stavby pěšího propojení. Víme, že byly vybudovány v akci „Z“ koncem 70. let. Příznačný úřední šlendrián tehdejší i dnešní doby způsobil, že je ONV nevzalo do své evidence a nikdo je formálně nepřevzal do vlastnictví či správy. Přesto byly opatřeny veřejným osvětlením a po čtvrt století užívány. Teď se ukázalo, že městská část bude muset pomoci v rámci vzájemných úzkých vztahů stavebníkovi s jejich odstraněním. Proto stavební úřad v Praze 4 zahájil v roce 2003 vstřícnou akci: řízení o odstranění těchto staveb. Náhle zjistil, že se vlastně neví, kdo je jejich vlastníkem a komu tedy odstranění nařídit. Vyzval proto veřejnou vyhláškou neznámého vlastníka, aby se přihlásil a prokázal do 15 dní svá práva ke stavbám. Úředníci to tehdy určitě považovali za pouhou formalitu. Nicméně my jsme si nastudovali správní spis a zjistili, že samotný Úřad MČ Praha 4 disponuje doklady o tom, že stavby musely být ve správě jeho předchůdce, tedy ONV Praha 4 a přejít i s pozemky na obec a že je bude spravovat právě městská část, ač je formálně nevede ve své evidenci. Ale Praha 4 tomuto logickému a podloženému vysvětlení pořád nechtěla rozumět, tak byla podána loni sousedem (na jehož pozemku provizorní stavba také zčásti je) žaloba na určení vlastnictví staveb, a to k Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Po půl roce se konalo jediné jednání, kde samosoudce před zahájením jakéhokoli dokazování sdělil, že žalobu hodlá zamítnout, nedokazovalo se, důkazní návrhy byly zamítnuty a byl vynesen zamítavý rozsudek, trpící řadou hrubých vad. Odvolací řízení proto dosud probíhá. Na stavebním úřadě je správní řízení o odstranění stavby z důvodu soudního sporu stále přerušeno. To ale nevadilo stavebníkovi, aby stavbu betonového schodiště prostě neodbagroval. Bez rozhodnutí, bez povolení, jen tak, vědom si toho, že úředníci i obvodní politici jsou na jeho straně, tak co? Stalo se 5. května letošního roku. Téhož dne ráno jsem na stavební úřad i přímo na stůl jeho příslušných úředníků doručil podnět, aby demoliční práce byly hned zastaveny a proveden neprodleně státní stavební dohled. Bez výsledku. Po tři týdny je stavební úřad nečinný a svou nečinností dopustil nezákonné odstranění stavby, hojně užívané veřejností. Lze předpokládat, že po nějaké době dostaneme nanicovatý dopis, že nebyly shledány důvody … nebo tak něco. A bude! Využil jsem jednání stavebního úřadu, stavebníka a sousedů na místě 9.5. 2005 a znovu celou zhůvěřilost s nezákonným zničením veřejného schodiště nadiktoval do protokolu a místo si nafotografoval. Úředníci stavebního úřadu se pečlivě vyhnuli jakékoli reakci na tuto svou ostudnou záležitost. Dnes je konec května - a žádná reakce! Prostě se případ nechává osvědčeným způsobem úředně vyhnít.

Takto se, vážený čtenáři, v právním státě reálně dosahuje žádoucích „budovatelských“ výsledků: navzdory právu, navzdory veřejnému zájmu, navzdory jakékoli slušnosti! Jde o příklad, zdaleka nikoli ojedinělý. Bohužel!

Kácení proběhlo za úřední asistence v rozporu se zákonem

Ale my nyní pokračujeme v truchlohře: obraz kácení dřevin ji prozatím uzavírá.

Odbor životního prostředí a územního rozvoje Úřadu MČ Praha 4 je znám tím, že odsouhlasí každou investici, na níž má vedení městské části zájem. Jeho stručná ale výstižná stanoviska „nemáme námitek“ jsou častá. V tomhle se na ně můžete opravdu spolehnout. Nejinak tomu bylo i zde. Je příznačné pro družbu vedení městské části a stavebníka, že o kácení dřevin požádal před rokem na tomto úřadu (pozemek stále patřil městu) představitel stavebníka, zmocněný městskou částí i hlavním městem. Naše opakovaná a hodnověrně doložená námitka podjatosti úředníků městské části byla jako vždy smetena. Vyřešil ji tajemník úřadu městské části, rovněž zjevně podjatý. Vydali tedy povolení ke kácení. To bylo počátkem ledna 2005.

Rozhodnutí obsahovalo velmi důležitou podmínku č. 5, kterou se vyplatí ocitovat doslova: „Pokácení je možné provést až po právní moci stavebního povolení a v souladu s ustanovením § 8 odst. 5 vyhlášky MŽP ČR č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny v období vegetačního klidu.“ K této obvyklým úředním jazykem psané citaci je nutno připojit i text onoho ustanovení prováděcí vyhlášky, na něž se odkazuje: „Kácení dřevin rostoucích mimo les se provádí zpravidla v období jejich vegetačního klidu. K tomu přihlíží orgán ochrany přírody při vydávání povolení ke kácení dřevin“.

Proti povolení jsme se odvolali. Magistrát následně rutinním způsobem naše odvolání zamítl. Tady to ale teprve začíná být zajímavé. Rozhodnutí nese datum 5.4. 2005, odesláno bylo z úřadu o den později a nám bylo doručeno 11. dubna. Je všeobecně uznávaným pravidlem, že za nejzazší datum skončení období vegetačního klidu dřevin se považuje 15. duben. K tomu musím podotknout, že v posledních letech začínají vegetační procesy dřevin zpravidla probíhat již počátkem dubna, protože přechod od zimního počasí s nízkými teplotami k velmi teplému jarnímu počasí bývá rychlý a nastupuje dříve. I letos tomu bylo tak. Proto jsme mohli 15. dubna 2005 pořídit fotodokumentaci dřevin na pozemku s pučícím listím.

Stavebník kupodivu do 15 dubna nedělal nic, jen si označil červeným sprejem stromy určené ke kácení. My jsme nelenili a jedno ze zúčastněných sdružení již 11. dubna na skončení období vegetačního klidu v lokalitě písemně upozornilo stavebníka, Českou inspekci životního prostředí, oblastní inspektorát Praha (ČIŽP), městskou část i magistrát. Opakované písemné upozornění odešlo na městskou část a ČIŽP dne 20.4. 2005.

Situace se zdála jasná, jenže stavebníkovi se tak moc chtělo začít! Právě začala stavební sezóna, proč by tedy čekal s kácením až do října? Vždyť úředníci jsou s ním, tak co? A tak se brzy ráno 21.4. 2005 začalo kácet. Skvostná akce v předvečer mezinárodního Dne Země! Přitom pozdržení kácení mohlo v dané situaci vzhledem drzým nezákonnostem a k podaným žalobám znamenat nejen pouhý odklad, ale opravdové ochránění zeleně.

Jak jsem uslyšel charakteristický zvuk motorové pily, tak jsem kontaktoval ČIŽP a donesl pracovníkům najaté firmy rozhodnutí, vysvětlil jim, že to nejde. Z ČIŽP mi telefonem potvrdili, že na místo vyjíždějí, takže jsem to oznámil těm pracovníkům. Sousedka navíc zavolala městskou policii a dva její příslušníci přijeli. Kácení bylo pozastaveno. Bylo to brzy po ránu. A tehdy podle všeho přišla do práce inspektorka, jež byla již předem domluvená s úředníky magistrátu a městské části, že se věc nechá být a kácení bude i mimo období vegetačního klidu - tedy v rozporu s rozhodnutím - dovoleno. Výjezd byl zrušen. Samozřejmě, že mne o tom neinformovali. Na pozemku firma i policisté dál čekali na příjezd inspektorů. Když se ho nedočkali, všech 48 dřevin bylo pokáceno. Až před polednem přijeli tři inspektoři ČIŽP, ale podle svědka události, člena zastupitelstva MČ Praha 4, který je vyzýval k zásahu, stáli pasivně stranou a do kácení (již skoro dokončeného) nezasáhli.

Následně jsem podal za svou osobu petici k ministru životního prostředí, k níž jsem přiložil jak svůj naléhavá e-mail na ČIŽP z rána 21.4. 2005, tak i dvě fotografie olistněných dřevin pořízené 15.4. 2005. A požádal jsem ministra, aby věc prošetřilo přímo ministerstvo. V minulosti podané stížnosti končily totiž na ředitelství ČIŽP, kde byly v tichosti zahrány do autu. Nekompetentní, pasivní, váhavé a zbabělé počínání pražských inspektorů ČIŽP v podobných situacích sleduji již poněkolikáté.

Podstatná poznámka se nyní musí týkat oné výše ocitované podmínky č. 5 povolení kácení z ledna 2005. Když si ji v kontextu ustanovení prováděcí vyhlášky člověk dobře přečte, pak musí konstatovat, že předpis stanoví, že při povolování kácení mimolesních dřevin toto kácení orgán ochrany přírody „zpravidla“ povolí provést v období vegetačního klidu dřevin. Takže v zásadě by do rozhodnutí měla být závazná podmínka kácení v takovém období zapracována. Ono slůvko „zpravidla“ znamená, že tak správní orgán nemusí učinit vždy. V případě, že jsou pro to důvody, prostě tuto podmínku do povolení nenapíše a pak je možno kácet kdykoli, třeba uprostřed parného léta.

Tak zní právní úprava a tak se ji musí rozumět. Znění podmínky č. 5 povolení je tedy jednoznačné a nejpozději po 15. dubnu nebylo možno kácet, leda protiprávně.

Teď ale přijde slabošská, darebácká desinterpretace věci, jíž podle všeho své selhání vysvětlují odpovědní úředníci: oni to „zpravidla“ vztáhli na samotnou podmínku rozhodnutí. Oprávněný má podle tohoto účelového výkladu „zpravidla“ kácet mimo vegetační dobu, ale vlastně může kácet i v jejím rámci. Proč? Protože podmínka č. 5 přece odkazuje na ustanovení § 8 odst. 5 prováděcí vyhlášky jako na celek. V souladu s tímto ustanovením je podle tohoto výkladu uloženo stavebníkovi kácet zpravidla v období vegetačního klidu dřevin, ale vlastně i kdykoli mimo ně. Takže se mu ve skutečnosti nic neukládá. Může kácet po celou dobu. Kdykoli bez omezení! Že vyhláška stanoví ono „zpravidla“ jako pravidlo pro rozhodování orgánu ochrany přírody, který má k tomuto pravidlu výslovně přihlížet při vydávání povolení, bylo opomenuto. Bylo popřeno pravidlo, že ono slůvko „zpravidla“ dává rozhodujícímu orgánu jistý prostor pro správní uvážení, ale toto „zpravidla“ již nemůže být v rozhodnutí samotném a toto rozhodnutí nemůže být obojakým způsobem formulováno či vykládáno. Tam už musí taková jednoznačná podmínka o kácení mimo vegetační dobu buď být nebo nebýt. Nic mezi tím.

Touto trapnou pseudoargumentací se tedy příslušní úředníci zbavili povinnosti postavit se proti nelegálnímu zásahu a posvětili jej. Je jen otázkou, zda se již při formulaci rozhodnutí počítalo se záměrnou desinterpretací formulované podmínky a s možností jejího zcela protichůdného výkladu. To nevím. Ale obdobné nebo totožné formulace jsou v jiných rozhodnutích téhož úřadu běžné.

Vrcholem, který ilustruje přístup ČIŽP, bylo, že inspektorka, která podle všeho svým postojem zmařila včasný výjezd ČIŽP, do telefonu jedné rezidentce z lokality měla vysvětlit, že to je právě vytrvalý odpor lidí z okolí, který donutil stavebníka (chudáčka jednoho!) kácet mimo období vegetačního klidu dřevin … .

Tak, to bychom měli jeden případ jedné ulice a dvou zamýšlených baráků v ní. Kolik víceméně podobných ale nám neznámých případů po Praze a po celých Čechách je, nechávám na odhadu laskavého čtenáře.

Veřejné schodiště Pod Vyšehradem a další úřední zajímavosti z Prahy 4

21.6.2005, Petr Kužvart

Přikládám též fotografii zničeného veřejného schodiště - prý šlo o "stavbu nespojenou s pevným základem". Fotografie byla zhotovena 4. února 2005, schodiště bylo zničeno v květnu 2005."

Začněme konkrétními okolnostmi podolského případu:

Již v minulém článku bylo zmíněno bezohledné zničení pěšího propojení mezi ulicemi Ve svahu a Pod Vyšehradem. Bylo prostě destruováno betonové schodiště se zábradlím, které bylo vybudováno koncem 70. let v akci „Z“ a od té doby sloužilo veřejnosti. Městská část i město se tvářily, že nevědí, kdo je vlastníkem, nicméně chtěly je odstranit. Pokud zde chce soukromá firma stavět dům, je nutno jí nejen prodat obecní pozemek, ale také uhladit cestu k uskutečnění komerčního záměru. Již víme, že městská část má od roku 2001 s touto společností sepsánu smlouvu o „úzké a flexibilní spolupráci“ v rámci stavebního řízení, jež vedli – jaká náhoda – úředníci placení a řízení toutéž městskou částí. Taková smlouva byla podle všeho podstatnějším argumentem, než je zájem veřejnosti, zájem obyvatel Prahy 4, lidí žijících v Podolí.

Ale je pravda, že i úřední rošťáctví se musí umět dělat na úrovni. Tohle bylo dost humpolácké. Již víme, že městská část Praha 4 sice shromáždila doklady o vzniku schodiště, nicméně z nich přesvědčivě vyplývající důvody obecního vlastnictví jaksi nepochopila. V rámci správního řízení o odstranění stavby úslužní úředníci vyzývali údajně neznámého vlastníka, aby se přihlásil a doložil své vlastnictví ke stavbě. Když nechtěli rozumět dokladům, jež měli v rukou, tak byla podána (vlastnicí pozemku, na kterém některé stavby pěšího propojení ulic jsou) žaloba na určení vlastnictví. Město i městská část se sporu účastní. Najaly si hned dvě advokátní kanceláře, ač zaměstnávají zástupy právníků. A spor pořád pokračuje, což stále blokuje řízení o odstranění stavby. Ale spřátelená firma přece chce stavět, úředníci městské části jí to ve všech ohledech zprůchodnily – a teď tohle! To se samozřejmě musí zase nějak pěkně zařídit, v rámci dlouholeté „úzké a flexibilní spolupráce“. A také se zařídilo, pohleďme, jak. Je to opravdu poučné:

Při převodu obecního pozemku na stavebníka městská část samozřejmě věděla, že se vede spor, a byla tohoto sporu přímo účastna. Nicméně dala zpracovat (nebo zpracovaný akceptovala) znalecký posudek, nesoucí datum 9.2. 2005. V něm je předmětné betonové schodiště označeno za „venkovní úpravy“. Stavebník k tomu ještě písemně dodal, že tedy nešlo o samostatnou stavbu, schodiště nadto nebylo údajně ani spojeno se zemí pevným základem. Znalecký posudek byl podkladem pro kupní smlouvu mezi městskou částí a stavebníkem, jež nese datum 31.3. 2005. Městská část touto smlouvou ovšem prodala něco, o čem tvrdí, že nezná vlastníka a rozhodně vylučuje, že by vlastníkem byla ona sama. Opravdu, poučný případ soudružské spolupráce s ekonomickými subjekty – právo neprávo – a zjevně na úkor obyvatel městské části.

Protože jsme předpokládali nějaký ten velmi pravděpodobný švindl, poslali jsme 25.4. 2005 stavebnímu úřadu upozornění, že vlastně není zatím známo, komu stavba patří, řízení je přerušeno a nelze ji proto odstraňovat. Stavební úřad v Praze 4 tento dopis až 3.5. 2005 zasílá stavebníkovi. Stavebník ale v rozhodné době nepřebírá poštu, dopis si na poště převezme až 11.5. 2005. Ovšem hbitě schodiště 5.5. 2005 odstraní. Že by odněkud obdržel neformální upozornění, že k němu zrovna směřuje hodně nepohodlné psaní?

Destrukce rozsáhlého betonového schodiště začala za užití těžké techniky 5. května ráno. Hned jsem se vydal do sídla Úřadu městské části Praha 4 a již v 8.39 hod. podal písemné upozornění na nelegální aktivity s výzvou k neprodlenému výkonu státního stavebního dohledu podle zákona a s výrazným sdělením, že zásah musí být neprodlený. Ovšem známe úřady, co je dáno do podatelny, to se pak rozděluje a roznáší po úřadu, což může znamenat, že se daný papír dostane příslušnému úředníkovi na stůl až následujícího dne. Proto jsem podání nakopíroval a položil na stůl vyřizujícímu úředníkovi a dal do sekretariátu vedoucí stavebního úřadu. Přesto stavební úřad vyčkal v poklidu do odpoledne a podle vlastního tvrzení provedl státní stavební dohled mezi 15.00 a 15.30 hod. téhož dne. To již mohl pouze konstatovat, že schodiště již bylo celé zničeno a odtěženo.

Případ měl ještě jednu humornou dohru: o měsíc později k věci stavební úřad „nařídil ústní jednání“. Na něm si jednatel stavebníka popletl pojmy a místo účelové a v podstatě nesmyslné formulace znaleckého posudku, že šlo o „venkovní úpravu“ mluvil o „terénní úpravě“ a směle tvrdil, že betonové schodiště nebylo se zemí spojeno pevným základem, takže vlastně ani nešlo o stavbu! Úředníci stavebního úřadu vážně naslouchali. Přítomná vlastnice sousedních nemovitostí a pamětnice stavu v území mu ovšem vysvětlila, že si pamatuje, jak se schodiště betonovalo na skalní podloží. Mimoto schodiště ani po desítkách let přes složitost terénu nevykazovalo statické defekty, bylo tedy založeno kvalitně.

Stavebník proto přišel s tím, že dodá svědectví bagristy, který schody zničil, že neměly základy. Jde o vyvrcholení absurdit. Pro představu čtenářů přikládám fotografii schodiště. Ať sami posoudí, zda šlo o visuté schodiště, nebo levitující konstrukci… .

A na závěr je nutno ještě doplnit perličku: stavebník - jak se dalo čekat - prohlásil, že schodiště odstranil v dobré víře. A je to! Vedení městské části zašantročí majetek, k němuž se nezná, soud nesoud. V kombinaci s dobrou vírou úzce a flexibilně spolupracující komerční firmy, se dá - na úkor občanů - spláchnout skoro všechno.

Nezákonné kácení Pod Vyšehradem a postoj úřadů potřetí

13.7.2005, Petr Kužvart

Omlouvám se čtenářům, že do třetice píši o tom samém případu, ale má to své důvody. Jednak jde o případ, který lze považovat za vcelku typický. Z řady jiných vybočuje pouze tím, že je podrobně sledování a že tedy úřední selhání jsou identifikována, nikoli vzápětí ponořena do zapomnění. Jinak lze mít za to, že není ničím mimořádný a simultánně takových záležitostí třeba jen v samotné Praze probíhá víc. Možno jej tedy považovat za vzorek a náš vhled do něj za určitou, snad dokonce i poněkud reprezentativní sondu.

Ale ještě něco mne nutí opět o této záležitosti psát. Je to další aktuální vývoj případu.
Korespondence s ministerstvem životního prostředí: viz níže

V ČT 2 dostali protagonisté nedávno opět možnost promluvit o případu a jejich sdělení jsou zajímavá. A také jsem obdržel odpověď na svou petici, adresovanou ministru životního prostředí Liboru Ambrozkovi. Sice opožděně, ale přece. Obsah odpovědi je jak se patří poučný.

Předně tedy televize: 28. června byl odvysílán pořad „Nedej se!“, po půl roce opět věnovaný zeleni v Praze 4 a v tomto rámci se zabýval rovněž tímto případem. Na webové stránce České televize si lze pořad jednoduše vyhledat, stáhnout a na počítači spustit. Co v něm bylo zajímavé:

Paní Jarmila Alexandrová, vedoucí odboru životního prostředí a územního rozvoje Úřadu MČ Praha 4 tvrdila, že rozhodnutí neomezilo kácení pouze na dobu vegetačního klidu, když takovou podmínku neformuluje zákon, jenom doporučuje, říká prý „zejména“ v době vegetačního klidu - ale je možno kácet i mimo tuto dobu. Inspekce ostatně neshledala podle paní Alexandrové žádné závady. Tolik paní Alexandrová.

Je to nuda, opětovně zdůrazňovat, že to není pravda. Zákon nic takového neříká. Prováděcí vyhláška k němu stanoví, že: „kácení dřevin rostoucích mimo les se provádí zpravidla v období jejich vegetačního klidu. K tomu přihlíží orgán ochrany přírody při vydávání povolení…“ Čili ono „zpravidla“ (nikoli tedy „zejména“) má ve svém rozhodnutí uplatňovat správní orgán, když formuluje rozhodnutí. Zpravidla má stanovit ve svém povolení kácení v době vegetačního klidu. Když ovšem jsou zde nějaké pádné důvody ke kácení bez tohoto omezení, pro tento případ mu předpis dává možnost povolit kácet kdykoli. Nejde tedy o stanovení libovůle kácejícího vlastníka (aby si sám rozhodl, zda bude respektovat doporučení kácet „zpravidla“ v době mimovegetační, nebo zda si dřeviny pokácí kdykoli – taková libovůle by znamenala úplné popření onoho ustanovení). Je to jednoznačně pravidlo pro rozhodování úřadu! A v tom je právě podstatné selhání úředníků Prahy 4. Jimi alibisticky formulované a vykládané rozhodnutí, kde určí kácení výslovně mimo vegetační období a pak se vylhávají tak, že vlastně jen cosi doporučili stavebníkovi. Maličkost, ale s podstatnými a nevratnými následky!

Ono se tomu nelze moc divit. Úřad MČ Praha 4 opravdu povolí kácet prakticky kdykoli cokoli. Čili ve skutečnosti žádné dřeviny nechrání, jen vede balastní úřední agendu s předem jasným výsledkem: povoluje se, kdykoli… .

To představitelé České inspekce životního prostředí (ČIŽP) zvolili před kamerou trochu jinou taktiku: Ing. Václav Beroušek tvrdil, že ve vydaném rozhodnutí nebyla jednoznačně stanovena podmínka časovosti. To ovšem není pravda, jak víme. Vedle něj pak JUDr. Jitka Jelínková z ČIŽP vylepšila argumentaci inspekce tím, že existuje věcná nejasnost období vegetačního klidu. Prostě žádný předpis prý nestanoví, kdy začíná a končí vegetační období dřevin! Jako by předpis jasně neříkal, že má jít o období vegetace vždy daných dřevin, o které se jedná! Jde o objektivně existující a objektivně zjistitelný biologický stav a proces. Podle druhu dřevin bude tedy toto období poněkud variabilní, ale existuje a je všeobecně uplatňován úzus, že mimovegetační období končí 31. března, maximálně 15. dubna (což už bývá z hlediska naprosté většiny dřevin za nynějších časných a teplých jar pozdě). Pokud se kácelo 21. dubna, je věc naprosto jasná. Nicméně inspektor ČIŽP, který opožděně dojel na místo kácení (Ing. Beroušek), do kamery prostě řekl, že po vyhodnocení všech dokladů na místě kácení nezastavil. Prý není jednoznačně stanovena podmínka časovosti… . Ono spíše už nebylo v době jeho příjezdu co zastavovat, když se inspekce dostavila na samém konci kácení, krátce před polednem.

I televizní vstup Ing. Marcely Pavlové, vedoucí stavebního úřadu v Praze 4 byl zajímavý. Stále si vedla svou: umisťovaný dům neleží vzhledem ke komplexu kostela sv. Michala na sousedním pozemku. Proto prý nebyl vlastník kostela (římskokatolická farnost) účastníkem územního řízení. Ona ovšem o umístění onoho domu nerozhodovala. To provedl magistrát a potvrdilo Ministerstvo pro místní rozvoj. Zapomněla jen dodat, že její úřad vedl stavební řízení, ve kterém opět důsledně obcházel a ignoroval vlastníka kostela. Přitom jsme ve všech těchto řízeních i před správním soudem vždy včas a výslovně zdůrazňovali, že přípojka elektřiny je navržena až k patě ohradní zdi kostela, ba se zásahem do této zdi. Dokládali jsme to kopií grafické situace ze správního spisu, kterou pro stavebníka zhotovil projektant. Je zajímavé, že tomu nikdo nerozuměl, nikdo na to ani slovem nereagoval, všichni to přehlíželi, úředníci z magistrátu i z ministerstva a k tomu ještě i soudci. A paní ing. Pavlová, když podepisovala stavební povolení, taktéž. Čím to vysvětlit? Až ústavní soud to musel napravovat!

Udiví i televizní vyjádření JUDr. Vojtěcha Šimíčka, soudce Nejvyššího správního soudu v Brně: většina právních předpisů prý dovoluje několik výkladů! To by ovšem znamenalo naprostý právní relativismus. Přitom v daném případě bylo a je zákonné vymezení účastníků územního, ale i stavebního řízení jasné a jednoznačné, praxí bohatě prověřené. A skutkové okolnosti byly také nepochybně dány a doloženy. Jaképak dva různé výklady! Jeden byl špatný, nezákonný, v rozporu se skutečnými okolnostmi případu. Druhý pak byl zjevně správný. Ale trvalo řadu let, než byla tato banální věc v souladu se zákonem vyřešena! Za tu dobu v jiných případech stavba, o kterou se jedná, dávno stojí a už není co řešit! Účelu je pak dosaženo a klidně se ukájejte úsilím o již pouhou formální nápravu zjevných právních pochybení. Pokud vás to baví… Takhle, vážený čtenáři, funguje v praxi právní stát po česku.

Pokud bychom zrelativizovali výklad právních předpisů tak, jako uvedený soudce (většina právních předpisů podle něj dovoluje několik různých výkladů), kde skončí jakákoli právní jistota, předvídatelnost práva a výkonu veřejné správy? Na zdánlivě drobných desinterpretacích předpisů přece závisí mnoho velmi podstatných dopadů, často již neodčinitelných! Předestřený případ „Pod Vyšehradem“ je toho dokladem.

Rozhodně doporučuji si pořad „Nedej se!“ z 28.6. 2005 (ČT 2) přehrát. Je poučný celý.

1. července přišla odpověď náměstka ministra životního prostředí Petra Petržílka na květnovou petici. Pan náměstek zjevně na základě podkladů od inspekce přebírá plně alibistickou argumentaci inspektorů a tvrdí, že bylo kácení v naprostém pořádku. Petici, odpověď náměstka i svou repliku přikládám. Pan náměstek se pečlivě vyhnul posouzení dvou fotografií zničených dřevin, jež jsem zhotovil 15. dubna tohoto roku a přiložil k petici. Pro zajímavost je přikládám rovněž.

Poslední poznámka se týká toho, že naše snaha ochránit dřeviny a odložit jejich kácení na říjen či listopad letošního roku nebyla samoúčelnou obstrukcí. Proti umístění i povolení stavby, kvůli které se kácelo, jsou podány správní žaloby. Soud ovšem, jak je zvykem, zatím nerozhodl. Stihl jen zamítnout návrh na odkladný účinek žaloby, takže se po vykácení stromů začalo pěkně betonovat. Pokud by došlo k odkladu kácení, byla šance, že soud přece jen do podzimu vadná a nezákonná rozhodnutí zruší a dřeviny se podaří zachránit. Jenže: začínala stavební sezóna a stavebník potřeboval začít. Tak moc se mu chtělo hrabat a betonovat! A tak mu to české úřednictvo v rozporu s řadou předpisů, za cenu jejich desinterpretace a obcházení, pěkně umožnilo. A je vymalováno! A rozsudky si – až budou vyneseny – můžete leda tak zarámovat. K ničemu jinému nebudou.

Tak to tedy v Čechách ve skutečnosti chodívá …

---

korespondence s Ministerstvem životního prostředí